Kdo jsem

Jmenuji se Jana Procházková, normální ženská středního věku :-), co někdy na přelomu roku 2009 objevila kouzlo internetu a počítačů. Někdo řekne: No a co je na tom? To je normální... Ano, souhlasím, pro mnohé je to normální běžná věc, ale ono je to vše dáno úhlem pohledu...

Pro mě tento objev, aniž jsem to tušila, znamenal později záchranu.

Ale začneme od začátku...

Jak se říká: "Člověk míní a život mění..."

Před pár desetiletími jsem měla stejné nebo podobné představy o životě, jako ostatní lidé, ale jak už se tak někdy stane život se mi kapku zašmodrchal, jako rozkutálené klubíčko vlny...

Tak trochu se mi vše přeházelo. Svatba, pak první syn v 18 letech. V 19 maturita, ve 20 druhý syn a konečně naše první samostatné bydlení. Domácnost, děti a později i práce, první manželské neshody a nespokojenost a hlavně nevyzrálost. Žila jsem s pocitem, že vše bych chtěla trochu jinak... Rodina pro mě byla vším, jen mé a manželovy představy o šťastném soužití se poněkud začaly lišit, jako bychom hovořili každý jinou řečí...

Tak plynuly roky. Když mi bylo 26 let, měl nás sblížit třetí syn... Dnes už vím, že to byla naivní představa. Jsem ale moc vděčná za své děti a moc je miluju.

Ze dvou lidí, co žijí spolu, se stali dva lidé, co žili vedle sebe. Takových příběhů jsou tisíce... Dnes už asi pozbývá smysl, abychom pátrali po tom, kde se stala chyba... Rozchází se mnoho párů a tak jsme se rozešli i my dva po víc jak dvaadvaceti letech manželství. Nemá cenu se obviňovat navzájem. Život je na to příliš krátký. Nechovám v sobě žádnou křivdu ani zlobu.

Děti vyrostly, nebylo to bezbolestné. Ne nadarmo se říká "Malé děti - malé starosti, velké děti - velké starosti" ,ale Kluci byli stateční a já jsem na všechny moc pyšná.

Život má své zákonitosti a mezi ně patří i to, že stárneme. Zestárli i moji rodiče a nastala doba vrátit jim jejich péči, kterou nám jako dětem dali. Bylo mi 45 let... Nastala nová etapa života. Místo mých dětí zaujali moji rodiče... Taťka to dlouho neudýchal, ale mamka tu s námi byla ještě dalších deset let… Snad jsem jí stačila vrátit alespoň drobet její péče a lásky, kterou nám dětem dala...

Je to jen jedna strana mince. Jsem vděčná všem, kdo mě na této cestě podpořili. Jsem vděčná partnerovi za jeho pomoc a trpělivost, své sestře a bratrovi za velkou podporu, mým dětem a celé rodině za trpělivost, přátelům za pochopení, ale jsem vděčná i za éru počítačů a internetu. I ona měla svou významnou roli. Virtuální svět mě spojoval celou dobu s vnějším světem.

A život jde dál... Nejednou člověk zjistí, že stojí opět na rozcestí. Kam se vydat?

Doufám, že najdu pokaždé ten správný směr :-)

Ze dvou lidí, co žijí spolu, se staly dva lidé, co žili vedle sebe. Takových příběhů jsou tisíce... Dnes už asi pozbývá smysl, abychom pátrali po tom, kde se stala chyba...Rozchází se mnoho párů a tak jsme se rozešli i my dva po víc jak ddvaadvaceti letech manželství. Nemá cenu se obviňovat navzájem. Život je na to příliš krátký. Nechovám v sobě žádnou křivdu ani zlobu.

Děti vyrostly, nebylo to bezbolestné. Ne nadarmo se říká "Malé děti - malé starosti, velké děti - velké starosti" ,ale Kluci byli stateční a já jsem na všechny moc pyšná.

Život má své zákonitosti a mezi ně patří i to, že stárneme. Zestárli i mí rodičové a nastala doba vrátit jim jejich péči, kterou nám dali.Bylo mi 45 let... Nastala nová etapa života. Místo mých dětí zaujali moji rodiče... Taťka to dlouho neudejchal, ale mamka tu s námi byla ještě dalších deset let, co jsem měla tu čest jí vrátit její péči a lásku...

A je mi 55 let... Najednou člověk zjistí, že stojí opět na rozcestí. Kam se vydat? Doufám, že najdu správnou cestu...